Pallaviciniho žlab v severní stěně Grossglockneru jsem měl vyhlídnutý už delší dobu. Je to nádherný zářez. Bohužel teď mám na levé ruce sádru. Zlomený prst, památka na horské kolo, mi situaci trochu komplikuje. Jsem ale rozhodnutý jet. Ještě sehnat spolulezce. Je tady jeden borec - Hradec - ten nedokáže říct ne. Podle našeho plánu jsme vlakem dojeli do rakouského Zell am See…..asi 50km severně od Glockneru. Odtud to na chatu Franz Josef mělo být podle mých předpokladů asi na 1,5 dne chůze. Ta je výchozím bodem pro výstup na Grossglockner. Díky nepatrnému podcenění vrstvy sněhu, která by místy překryla i autobus, se přechod protáhnul na 3,5 dne. Postupovali jsme po Hochalpen magistrále, která přechází celé Vysoké Taury. Cesta je v zimě uzavřena. Po tom co jsme viděli a hlavně přelézali hroby lavin, nám bylo jasné proč. Zimní údržba takové cesty by stála polovinu hrubého národního produktu Rakouska. Náš postup "urychlila" i skutečnost, že dva tunely u kterých jsme předpokládali odpočinek byli zabedněné a zasypané sněhem. A to tak dokonale, že by nepomohly ani naše 2*2 cepíny. Nezbývalo nic jiného něž místo tunelem postupovat přímo přes vrcholy. Naštěstí jenom 2575m vysokými. Hlubokým sněhem se krok za
krokem prodíráme až na Franz Josef.
Franz Josef (2362m.n.m.) je areál několika chat s přímím výhledem na Grossglockner. V zimě jsou zde všechny chaty uzavřeny. To nám vyhovovalo -bylo ticho. Při pohledu na Glock moje sádra na ruce pochopila, že se do stěny nepodívá. Šla dolů. Přespali jsme a časně z rána jsme se pustili na ledovec táhnoucí se až pod severní stěnu Glocku. Postupujeme navázaní. Silná vrstva sněhu dokonale zakrývá všechny trhliny. Tedy skoro všechny…..občas se noha přece jen propadá a otvírají se ledovcové jeskyní prostory. Fotíme. Nástup pod stěnu je především fyzickou záležitostí. Vždyť z chaty Franz Josef je to asi 1500 výškových metrů. Důležité je, že nám přeje počasí. Azurová obloha nám dodává sílu. Když konečně dolézáme pod nástup Pallaviciniho odhadujeme, že je asi něco po jedné hodině. Přesný čas neznáme -nemáme hodinky. Nedaleko je bivakovací chatka Glockner bivak. Tam se obvykle přespí a následující den se pokračuje. My se ale cítíme v pohodě. Jdeme do toho. Asi první třetinu žlabu postupujeme současně. Začínají se ozývat lýtka a pomalu se začíná kazit počasí. Chumelí. Lezení je zpestřováno malými prachovími lavinkami. Jedna silnější zasahuje Hradce….pěkně to s ním otřese, ale drží se. Naštěstí sklon stěny neumožňuje nahromadění většího množství sněhu. Ale i tak je to nepříjemné. Dolézáme asi do 2/3 stěny…a najednou je tma. Vždyť lezeme asi jen 3.hodiny…..náš odhad pod stěnou, že je asi jedna byl nesprávný. Teď za to musíme platit. Budeme bivakovat. Pod skalním výstupkem vysekáme ve firnu plošinku. Tady vychutnáváme romantickou noc. Občas přijde zpestření v podobě lavinky, která zasype celé stanoviště. Ráno……je tady konečně ráno. Ani nevím jak rychle opouštíme bivak. Závěrečné délky jsou v docela "zajímavém" sněho-ledo-skalnatém terénu. Využíváme osazené fixní štandy. Když dolézáme do sedla mezi glock a glock. kde se cesta napojuje na klasickou cestu "Johan hřeben" fouká "jižní vánek". Díky němu nejdeme na vrchol ke kříži, ale sestupujeme k Johann hutte (3454m.n.m.). Ta je nejvýše umístěnou horskou chatou v Rakousku. U ní trávíme noc. Následující den sestupujeme dolů k civilizaci přes Franc Josefa do Heilingenblutu. Díky rakouským řidičům a jejich lásce ke stopařům se vcelku bez problému dostáváme zpět do Čech.

DAW

Jednoho dne se mi ozval Daw, jestli bych nejel na Grossglockner na Pallavicini rine. Tak taková nabídka se neodmítá a kort jedná-li se o zimní výstup. Na otázku kdy vyrazíme jsem dostal odpověď. V pátek, a bylo pondělí, takže trochu honička. Byl jsem v Praze a věci jsem měl doma. Jinak jsem z Krkonoš. Kdo zná Dawa, tak ví, že je to mistr přes rychlé neplánováné akce. Což mi vyhovuje. Takže jsem nechal dopravu a organizaci na něm a jel jsem se zabalit domů a zařídit kupu věcí. To jsem však netušil, že jedeme vlakem do Zell am See na místo Heiligenblutu od kud je to co by kamenem dohodil a ne 50 km z toho 40 v hlubokem sněhu až po uši. Takže tím, že jsme vyrazili na Franz-Josefs-Höhe z Zell am See, jsme udělali z Alpského výstupu rázem Himalájský. Přecejenom 40 km nástup pod stěnu v hlubokém sněhu není v Alpách obvyklý. Takže jestli si to někdo chce zkusit, tak prosím. Rád si poslechnu zážitky, každopádně si myslím, že náš výstup jen tak nikdo asi nezopakuje, já určitě ne. No byla to dřina, kterou nikomu nepřeju. Díky Dawe za časté prošlápávání stop. Jinak k samotnému výstupu už Daw napsal dost. Jediné co můžu připomenout je, že bez hodinek z budíkem člověk promrhá spoustu času spánkem. Také jsem rád, že rakouští řidiči jsou mnohokrát lepší než náchodští a trutnovští jinak by jsme tam stopovali ještě dnes.Ještě mám jednu důležitou poznámku. Nespoléhejte na kámoše, že vezme krém. Já ho nevzal no a Daw to je asi jasný. Moc nám to slušelo.

Jan Hradecký