Cíl: Petit Dru - Západní stěna - American Dirrect

(prosím nezaměňovat s Americkou diretissimou, aby mně zas někdo nepsal, že jsem se chtěl srát do výlomem porušený cesty!)

Co se týče organizace, nic moc, špatná dohoda, závislost na více lidech, no aspoň nový zkušenosti, nakonec jsme se tam vypravili v přetíženém favoritu, rakev k prasknutí a hrozilo šoupání podvozku po vozovce. V kopcích, ale ve velkých kopcích jsme museli vystoupit či mu dát oddech. Ale dopravil nás tam, kam nás srdce táhlo, do světa větších kopců. Tímto ještě jednou bych chtěl poděkovat klukům z Ústí nad Labem a jejich bližním, bez nichž by to nedopadlo.

Sestava: Honza Leníček (čerstvý řidič) a Rosťa Hořčík (řidič) Honza Hradecký (řidič) a Petr John (špatný navigátor)

Problém č.1 - počasí

Řešení: Nejdřív se jelo do Dolomit a to na Brentu za vyzývavým sloupem Campagnille Basso, pak dle počasí přejezd do Chamonix - meky horolezců. Cesta: šlo to, až na ten stísněný prostor, nálada super, aspoň já si to myslím.

Brenta

Slunce se pohybovalo tak nějak za polovinou své denní dráhy. Favorit nás dovezl kam až to bylo povoleno a možno. Přebalení věcí a serpentinové několika hodinové stoupání, každej svý tempo. Blízko chaty jsem rozdělali stany, naplánovali zítřejší výstup a šlo se spát, samozřejmě s nezbytným pokocháním se novým světem a velikánama. Ráno: šlo se na to, ale s budíčkem jsme to nepřeháněli, vždyť byly prázdniny!

Kluci šli myslím JV kout Fehrmanův zářez - V, na pohled nádherná linie, ale zadarmo to nebylo, led,….. Já s Honzou jsme museli nejdřív po ferátě do sedla asi o 100 m výš, kde začínala normálka, z které jsme pak odpojili a mazali to přímo v šedým pruhu po exponovaný stěně držíc se vlevo hrany asi 200 m cestou vzhůru. Od koho, že byla?

Paul Preuss, za V. Počasí nám přálo ale jen chvíli, pak přicházely hradby těžkých mraků, které přinášely buď krupici nebo velké vločky, k tomu kosa. Prostě super letní podmínky. Na velké římse, vlastně na začátku naší odbočky z normálky, jsme potkali vracejícího se italského průvodce s klientem.

Po náruživé gestikulaci rukou jsme se dozvěděli, že jsem si vybrali nádhernou cestu, ale že čas není na naší straně. No nic, pokračovali jsme. Lezení docela šlo, z expozice jsme ale krom pár chvilek neměli nic. Jen ta představa. Ale šeredně v podstatě nebylo. Samozřejmě problémy s navigací byly, pak to byla věc instinktu, bez něj to nejde nikdy, když jo, pak je to většinou risk. Když jsme konečně byli pár metrů pod vrcholem, od něhož nás dělil převis a krátká stěnka, počasí se notně zhoršilo a navíc jsme slyšeli bouřku. V momentě, kdy jsem dolezl k Honzovi, krčícího se mezi šutry na vrcholu, bylo vše najednou jasnější. Z druhý strany šla bouřka, pěkně držkujíc, o který jsme nevěděli a nebe nebylo, kosa a statická elektřina….. Honza chytnul dvě rány do hlavy ještě než jsem přilezl. Cítili jsme jak nám po hlavě a obličeji něco jezdí…Konečně jsem zase cítil ten pocit malosti a nicoty ve světě neúprosné přírody a těchto majestátních velikánů. A strach k tomu. Představa octnout se pod palbou blesků, nebyla nejlepší. Krátce řečeno, byl to jeden z mála vrcholů, který jsem proběhl.

Zatímco Honza motal lana, rychle jsem hledal slanění. Když jsem míjel železný sloupek s tyčema (na volání pomoci?),bzučel, když jsem míjel asi metrovýho mužíka, klepal se. Slaňovací kruhy byli pod takovou zledovatělou plotýnkou + strach, aby člověk od nich nedostal pecku a nešel dolů.

Slaňovali jsme špatným směrem, ale po chvíli hledání jsme našli nouzový štand, dalo to akorát. Pak už to šlo, bouřka mezitím přešla. Dole jsme se setkali s klukama, kteří na vrcholu nedolezli, kvůli ledu.Druhý den odjezd do Chamonix, ale ještě předtím dopoledne jsme blbli na asi 20m nejtovačkách v několika setmetrový stěně, nepřipadal jsem si dobře, ale asi lepší než ležet.

Chamonix

Dorazili jsme v podvečer, prohlídka obce, o počasí atd jsme nezjistili nic, protože jsme netrefili patro v daném domě vůdců. Trochu problémy se spaním (mimo camp samozřejmě). Next day - nahoru, zubačkou na Montevers (60 Fr), kapitalisti! Směr na rozlezení a poznání terénu - Chamonixské jehly, chata Envers. Poctivý a krásný stoupání. Bivak asi 100 m pod chatou, pár metrů od stanu, několika setmetrová šuchta k ledovci, boží. Problém: zimní podmínky v létě. Dost často se člověk nemohl dostat ke stěně díky hrozivým trhlinám a sněhu, který čas od času jezdil někam pryč.

1.den: Kluci se vydali na Nantilons......(, my jsme, po několika marných pokusech se dostat k jedný cestě, slanili k ledovci a lezli cestu ve stěně pod chatou Envers - …Niagara… 6b/6c od nevim (ale má tam hodně cest). Večer jsme šli komunikovat v rámci slabé angličtiny ( krom Hradce, který trhal partu svými lingvistickými schopnostmi) s lezci na chatě. Dostal se nám do rukou průvodce, taky bych ho chtěl, a tam jsem ji uviděl. Ve 100 m převislé stěně (kopce Nantilons ….), zvané Little Yosemitte, škáru Une Guielle du Diablo. Fotka borce, kterej to vzal na sokola (?) a pod ní :" You must done it !" Fajn. 2.den: Vyspali jsme se do růžova, kluci už byli pryč (Aiguille de Roc- Ambiance Eigerwand - V+). Také it easy! K nástupu jsme se dostali kolem 10:00, diky dvojce před náma jsme do cesty nastoupili až ve 12:00 a to v jižní stěně. Azuro, vedro jako prase, a každej kolem s maglajzem, včetně těch před náma. Sráči!

Když se to smeká, tak se tam člověk nemá srát a nebo si má utřít ruce do propocenýho trika!! 1.délka: 6b,6c ve spáře, 2.délka: 6c+, 6a, 6b, pak choďák... Nastoupil jsem, nářez jen co jsem se odlepil z předskalí. Smekalo se to a po tom zasraným maglajzu o to víc. Konečně jsme se naučil zacházet trochu s těma hračkama, a to zatraceně rychle. Yosemitte se to jmenuje proto, že to jsou spáry, trochu převislý a nejištěný. Co si dáš, to máš. Tak jsem jistil, asi po 20 m jsem se kouknul zpátky a připadal jsem si blbě. Vypadalo to, jako bych lez skobovačku, a nejlepší na tom bylo, že mi docházely hračky a k logickému štandu daleko.

Pak už to bylo lepší. 6c+ mi přišlo lehčí než 6b spára, byl to titěrný převislý sokolik, který akorát tahal za ruce, spára vypadala jako plytčí Barrandovská a převislá. 3.den: Kluci si ráno přivstali (my samozřejmě spali!) a podívali se na vrchol La Tour Verte cestou Le Piege V+ A0 (pěkně se na ně ze spacáku koukalo) a pak šli dolů až do Chamonix.

My jsme pak ještě lezli 200m stěnu, kterou kluci den předtím. Zapomněli jsme na to, že jdeme do východní stěny v poledne, takže pak nám byla zatracená kosa. V horní partii stěny jsme však zabloudili do jiný cesty a nakonec zdržováni párkem Francouzů při sestupu, kterým jsme pomohli se dostat dolů (podle mě tam docela riskovali), jsme se konečně ocitli promrzlí zpět na nástupu.

A rychle do stanu. 4.den: cesta dolů, déšť, bouřka, zhoršení počasí, vyhlídka špatná, min.několik dnů čekání a díky tomu, že kluci museli být na termín doma - Drus jsem se nedotknul, ale slíbil jsem ji, že se vrátím. Návrat do Čech. Zhodnocení: možná rychlovka, ale super! Díky za pozornost, snad jsem moc nenudil. Jony

Jan Hradecký